monika immrová

1970, Louny

„Výstavy v Galerii Závodný bývají jen ojediněle koncipovány jako výstavy ryze sochařské. Soubor prací Moniky Immrové, který je možno vnímat jako velmi soustředěnou a kompaktní osobní výpověď autorky, si tento přístup právem zaslouží,“ těmito slovy uvádí novou výstavu v Mikulovské Galerii Závodný kurátorka a galeristka Vladimíra Brucháčková Závodná.

Jádro celého souboru tvoří reliéfní struktury, které se ve výstavním prostoru objevují v několika materiálových variantách. Betonové, kartonové, sádrové a litinové plastiky nenuceně korespondují s čistou architekturou galerie, nenásilně ji obohacují o novou prostorovou dimenzi, která se otevírá přímo v jejich vlastní obrazové ploše. Na první pohled je patrná snaha o úspornost v užití formotvorných prvků. Autorka strukturaci svých minimalistických reliéfů jasně definuje, používá výrazové prostředky geometrické abstrakce, souběžně však její reliéfy působí velmi přirozeně a obsahují i značnou dávku vtipu a hravosti.

Monika Immrová vnímá světlo jako svého spolutvůrce, vědomě pomáhá paprskům modelovat prostor - prolamuje sousedící plochy, z hran vede šikmé roviny zkosené pod určitým úhlem, ostrými záseky a odskoky mění výšky reliéfů. Světlo však má ještě další rozměr. Monochromní a výškově různě segmentovanou plochu dokáže sjednotit, znásobí plasticitu a monumentálnost. Velmi dobře si tyto stavy uvědomíme v architektonickém prostoru sakrálních staveb, kdy světlo dopadající na klenby, niky a římsy prohloubí prostor, zjitří senzitivitu diváka a navodí stav produchovnění okamžiku.

Série reliéfních struktur na výstavě doprovázejí konvoluty grafických listů tvořených suchou jehlou, akvatinty a volné sochy v prostoru. Grafická tvorba je pro Moniku Immrovou druhým domovem, kontinuálně se jí věnuje již od studií na střední Výtvarné škole Václava Hollara v Praze /1992 -1995/, v letech 2008 a 2009 získala ocenění Grafika roku.

Základ pro práci s objektem a sochou v prostoru získala během studia na AVU v Praze /1995 - 2001, ateliér J. Zeithammla/. Prostorové objekty jsou stejně jako sádrové reliéfy silně redukované, autorka opakovaně používá beton jako základní materii. Hmota objektu v jejím pojetí působí nadčasově, monumentálně a je v přímé interakci s okolním prostorem.